Co mi přinesl sport jako skateboarding
Sebereflexivní povídání o tom, jaký vliv na můj život měl skateboarding a jak mě naučil vytrvalosti, práci se strachem ze selhání a schopnosti volit, kterým výzvám věnovat energii a kterým už ne

Nedávno jsem začal sledovat nové skateboardová videa na sociálních sítích a dostal jsem se k přemýšlení a uvědomění, co mi skateboarding dal a jak moc jsem za tuto kapitolu života vděčný.
V raných letech nového tisicíletí jsem dospíval. Procházel jsem si rebelskou částí svého života a zajímal jsem se většinou o věci, co mé okolí nezajímalo. Nikdy jsem moc nebyl na kolektivní sporty jako je fotbal, volejbal jako ostatní, šly mi většinou ty individuální. Nikde jsem nechodil na žádné kroužky a možnosti něco trénovat v té době, co bylo mimo mainstream bylo prakticky nemožné.
Pak jsem občas ve městě zahlídl skate, který kompletně očaroval mou pozornost,
protože asi splňoval to co mě lákalo - rebelii, originalitu i individualitu. Proto jsem celé léto makal na brigádě, abych si starý zničený mohl pořídit.
Když bych dokázal popsat, jak vypadaly začátky - bylo to asi takto:
Vzal jsem skate, postavil se s ním na dvorek za barákem a zkoušel skočit. Nebylo tak důležité jet - to není tak těžká záležitost - ale spíše skočit tzn Ollie, což je vlastně výskok s celým prknem. Když se kouknete na video, nevypadá to zvláště složitě. Člověk vyskočí - ze začátku na místě. Ale tento výskok je vlastně něco, co v životě nikdy předtím neuděláte. Podotýkám že v té době ještě prakticky nebyly žádné videa, které by pohyby vysvětlovaly.
Takže stál jsem a zkusil skočit. Nevyšlo.
Tak znova. Nevyšlo, znova. Nevyšlo - a tak znova, teď to vyjde. Poctivě jsem tehdy nahrával na foťák každý svůj skok, abych se přesvědčil, že se prkno odlepilo od země. Kontroloval .. nic. Uběhla hodina, dvě. Proběhly i pády, objevily se odřeniny, ale žádný výsledek. Tři - čtyři. Nic. Nohy bolí, hlavou mi lítá, že to snad nikdy nezvládnu. Nevadí, zkusím to zítra. Další den se mi povedlo za 2 hodiny asi 3x odlepit prkno. Podotýkám - výskok a znovu nastavení se je otázka 20 sekund. Už i pro mě je těžké si představit, kolikrát jsem musel toto opakovat.
Úspěch tam byl, ale nereplikoval jsem ho od té doby pokaždé. Ale těch lepší úspěchů přibývalo. Je to konec? Ne! Je to začátek. U skateboardingu za mě není nic jako umím a hotovo, ale spíše - paráda, kam to posunu dále? V mém případě to bylo skočit za jízdy. Opět mi to trvalo dlouze a stálo mě to spoustu času.
Jen pro to, abych jel a skočil s jistotou mi trvalo 2 týdny. Co pak dále? Vyrazili jsme s kamarádem do skateparku, nebo si složili vlastní box na triky. Cestou domu našil díru na chodníku, co by šla přeskočit. Opět ten samý scénář - člověk stále hledá výzvy a absolvuje klidně několikadenní zkoušení a pokusy, aby to aspoň jednou zvládl. Pamatuju si, jak od dopoledne do večera jsme ve skateparku a jezdíme na střídačku na rampu a snažíme se na ni vyskočit. 40 stupňu na slunku - ale jedete.
Když se na sebe kouknu teď, vidím ten stejný vzorec i jinde.
Na nečem pracuju, zkouším. Nejde to. Nevzdávám se, zkouším dále.
Toto chování se mi propojilo právě u skateboardingu, který byl pro mě velký učitel.
Učitel toho, že i stovky selhání nemusí znamenat, že na konci nepřijde úspěch. Že snaha a trpělivost může přinést ovoce. Že člověk pak nemusí vnímat selhání jako něco špatného nebo něco, čemu se radši vyhnout, ale jako něco, z čeho se dá poučit a je průvodcem do světa úspěchu. Prakticky každý pokus sebou nesl zamyšlení - co mohu udělat při dalším skoku lépe.
Bylo někdy, že by to nešlo? Samozřejmě. Každá naučená technika otevřela dalšich x možností, co udělat příště. Byl zde větší a větší arsenál triků a míst, který by se mohl blížit k nekonečnu. Takže skateboarding byl nejen učitel vytrvalosti, ale také učitel prioritizování a schopnosti někde už říct ne. Nejen ve chvílích, kdy člověk věděl, že si může už solidně rozbít čumák a zbylé části těla, ale protože množství možností může znamenat, že neděláte něco jiného.
Takže jak to tedy je?
Je skateboarding učitelem snahy, vytvalosti? Pro mne ano, mám pocit, že mě obrovsky posunul v tom, jak jsem přistupoval ke strachu ze selhání a nebo mě to dokonce celé naučil. Zároveň bych řekl, že nejde jen o to nepřestat zkoušet, ale umět si svobodně vybrat a nenechat se ovládat strachem ani touhou něco si dokazovat, ale rozhodovat se podle toho, co skutečně cítím jako správné.